Naučte se rozeznat psychopaty
wz
wz
aktualizováno:
1.4.2018

Stránky elyna.wz.cz existují už pěkných pár let beze změny. Objevily se tu v roce 2009. I když si myslím, že patří do historie, nechávám je ještě komplet tu. Stále ještě mají návštěvnost. Pokud chcete přejít na původní úvodní stránku, klikněte sem.

Knížku Sociopat od Vedle od Marthy Stout, si v české jazykové verzi můžete objednat zde, stejně tak je k dispozici přeložená kniha Bez svědomí od Roberta D.Hare, PhDr., vydalo DŮM HARFA s.r.o.

*

Nevím, jestli je to úplně tak, že dlužím nějaké vysvětlení, jak se tu tyhle stránky tehdy vůbec objevily a sakra proč, ale došlo k tomu přesně takhle - a je to skutečné:

V křižovatce cest vprostřed Evropy, v údolí v moravské bráně, kde je provoz už od pravěku, roste na bažině s mnoha prameny město, kde skoro neprší. Roste jako strom. Když už se přes Bílou Moruši občas v létě přežene bouřka, přichází vždy od západu a táhne pak dál na východ i se svými blesky a se všemi kletbami, které tu nabere. Proto je nejspíš svět na východ od Bílé Moruše takový, jaký je. "Bílá Moruše" je jméno, které má tohle město jenom v mých snech. Město je ale skutečné a má dokonce i vlastní jazyk. Místní variantu češtiny, Hantec. Technicky vzato jde o jazyk podsvětí. Nejenže obsahu není rozumět, ono to i divně zní. Město najdete na 49°12' s. š., 16°37' v. d . Když se mi o něm zdá, vidím ho jako jediný takový strom na světě, čili vzácný endemit. V jeho koruně mají hnízda všelijací zlodějský ptáčkové vykukové a lemuři kykolkové. Vypráví se vtip: Malý Kykolka se ptá tuhle taty: "Tý, tato, a co je dál, Brno nebo Měsíc?" - "Dežo, more, neser a jdi k oknu! Vidíš Měsíc?" - "Jo." - "A Brno?"

Tak tohle město jsem si vybrala pro svoje zrození. Nebo si možná ono vybralo mě. Narodila se v roce 1981, kdy v zemi vládla nesvoboda a útlak zdravého myšlení, jak už to na místech, kde vládnou komunisti, bývá. Narodila jsem se do manželství dvou lidí, kteří se k sobě příliš nehodili a jsem potomkem jen jednoho z nich. Tatínek, které ho mám v papírech, ze mě z toho důvodu vůbec nadšený nebyl. Vlastně mi to po celou dobu, kdy jsme se znali, tedy do své smrti, dával docela sežrat. Úměrně věku, samozřejmě. Moje úplně první vzpomínka na něj je, že snědl všechny Lentilky z krabičky a svedl to na mě. Zdaleka to nezní tak směšně, když jsou vám dva roky :) A pak se ti dva už naštěstí rozvedli, aby konečně mohli být šťastní na úkor někoho jiného.

Následující tatínek ze mě nadšený taky nebyl. Byly mi tři roky, když mě zavedl do koupelny, tam mi zalepil ruce k sobě leukoplastí, pusu mi zalepil leukoplastí, pak mu leukoplast došla a hodil mě venku do žumpy před domem. A přitáhl betonové víko. Vybavuju si.. Vybavuju si, jak se vznášim v tom svinstvu. Plavat v čisté vodě jsem uměla od mimina. Tady jsem ale s hlavou zakloněnou dozadu splývala na hladině, na zádech, ruce nad sebou. Vybavuju si mrtvou nafouknutou kočku, která se tam vznášela se mnou na hladině. Za nic na světě jsem se toho těla nechtěla dotknout, ale v omezeném prostoru jsme se nakonec o sebe otíraly. Slyšela jsem kroky a hlasy, jak lidé procházeli po ulici podél pozemku. Když odezněl šok, uvědomila jsem si, že jediné, co skutečně teď mám, je můj vlastní hlas. Jen hlas. Nic víc. S každým výdechem jsem vydala zvuk. Se zalepenou pusou toho moc nenakřičíte. A čas ve vodě byl nekonečně dlouhý. Jak dlouho jsem splývala na hladině, nevím. Nemohla jsem změnit polohu, protože bych se hned ocitla pod hladinou a nemohla bych dýchat. Musela jsem být zakloněná v jedné určité poloze s rukama mírně zdviženýma, i když byly svázané tou leukoplastí. Večer jsem cítila změnu počasí. Pršelo. Vydávala jsem ty zvuky. Jak dlouho tu jsem? Přemýšlela jsem, že když usnu, tak se asi utopím. Nebo ne? Bude mě máma hledat? Někde uvnitř mě bylo podezření. Že mě tu nechá. Nekonečný čas. Všímala jsem si, jak mi bije srdce. Připadalo mi, že je to ta nejvíc horká část mě. Chtělo se mi čůrat a po nějaké době mi došlo, že je asi celkem zbytečné s tím nějak čekat... tady se to ztratí. A bylo to docela teplé. Litovala jsem, že toho nemůžu načůrat víc. Byla mi zima. Pak jsem si zase vzpoměla, že je ticho, že musím vydávat zvuky. Zvuk s každým výdechem. Moje myšlenky se točily v kruhu. Přestala mi být zima. Pak mi asi začalo trochu hrabat: Začínala jsem cítit obrovskou lásku - ke všem svým dětem. Ano, vím, zní to divně. A ano, skutečně jsem cítila právě tohle. Bylo to, jako kdyby se mi stýskalo po dětech, které jsem snad měla mít ve všech svých předchozích životech, po všech dětech, které přece už dávno zemřely. Byla to láska, kterou matka může cítit k dítěti... ke všem dětem, i ke Kristu jako k dítěti, k jezulátku, protože i on se narodil pozemské matce. Zdálo se mi, že nade mnou se otevírá Nebe, jakoby nade mnou bylo ve výšce mnoho velkých bytostí, které mě vidí. Které se teď přibližují. Jedna byla blízko. Jedna byla skutečně tady. Skutečně mě někdo vyzvedl? Bylo to příliš skutečné a vadilo mi to, jak skutečné to najednou je. Nepříjemné fyzické pocity. Nevěděla jsem, jestli to takhle chci. Po chvíli jsem přijala skutečnost, že ano. Že se mi to nezdá. To je přece naše sousedka. Zpátky do reality. Dřevěný žebřík, který jsem pak vídala u nich na dvoře, měl ten první den poté mokrý nožičky. Naše sousedka mě otřela nějakým hadrem, než mě vzala k nim domů. Sundala mi tu částečně rozmočenou leukoplast. Pak mě koupala. Několikrát. Nalila na mě voňavku. Voňavkou se snažila dostat z mojí kůže lepidlo po leukoplasti. Na rukou mi ale zůstalo. Pak přišel domů její manžel, který chtěl vědět, co je tam tak strašně cítit. Vypadlo to, že se zlobí. A já se té paní ptala, jestli bude moje nová maminka a ona říkala že ne. To mě dost zklamalo. Hlavně proto, že jsem netušila, co bude. Pamatuju si, jak další den stojím na dvorečku, nechci domů, schovávám se za sousedkou a brečím. A vybavuju si, že mi ten nový tatínek dal facku, až jsem spadla na zem. A jak vyhrožoval té hodné paní sousedce, že si na ni počká a něco jí udělá. A její manžel se vrátil do domu a asi zavolal policii, protože ta potom přijela. A zase odjela. A nic víc o tom nevím.

Pak jsem potkala živou kočku a ta kočka se nastěhovala k nám domů. Byla mourovaná, fousatá, měla malinký tlapičky a na nich celkem 18 drápků, který si ode mě nechala vytahovat a zase zatahovat, a velký huňatý tělo s hřejivým kožíškem. Jmenovala se prostě Kočka. Předla a hřála a sotva jsem ji unesla. Ta kočka měla ve zvyku ke mě přicházet vždycky, když jsem ležela ve tmě, stočená do pevného klubíčka, izolovaná od světa a od svých smyslů. Nejdřív jsem slyšela silný vibrující zvuk, který jsem neuměla v tom svém stavu identifikovat. Uvědomovala jsem teplo, které se mě dotýká, které mě zahřívá, pečuje o mě a vytahuje mě zpátky na denní světlo, do skutečného světa. Mám tu Kočku a Kočka přede! Střih. Vycházím z pokoje na dlouhou chodbu ke kuchyni. Kočka je někde na půl cesty přede mnou. Otčím háže kočce kolečko salámu na zem. Kočka skloní hlavičku, aby si pamlsek vzala, otčím jí dupne na hlavičku, křup, kočka je mrtvá, otčím dojídá ten salám ze země a odchází ze scény, jakoby se nic nestalo. Stojím tam, pohled přikovaný k tomu, co se nedá vyslovit, a nedýchám. Přibližuju se ke Kočce, vidím, co zbylo z její hlavy. A je mi to jasný. Bez hlavy Kočka dál nepokračuje. Dojdu do obýváku a jak tam vstoupím, mám pocit, jakoby se chodba za mnou propadla mimo prostor. Ta chodba neexistuje. A není možnost, jak se vrátit do chodby.

Je mi pět let. Matka, otčím, novorozený bratr, nevlastní sestra – otčímův potomek z prvního manželství, a já, jsme v sousední vesnici, kousek za Brnem, na návštěvě. Naši hostitelé mají tradiční hospodářské stavení, s domkem, s dvorem, se stodolou. Zatímco dospělí se baví uvnitř, my děti, tedy já a ta druhá, o rok starší holčička, si máme pěkně hrát na dvorku a nepřekážet. Já zkoumám netřesky na skalce a počítám, kolik je tu různých druhů. Celá sbírka netřesků. V duchu si formuluju prosbu. Řeknu si o ně, až bude návštěva u konce. Určitě bych mohla nějaké výhonky dostat. Druhá holčička je daleko podnikavější než já, šmejdí bez ustání po celém dvoře, až se jí podaří otevřít masivní vrata staré stodoly. Na chvilku zmizí uvnitř. Pak se vrací ke mě, na tváři široký úsměv, a povídá mi: "Jsou tam koťáka! Chytíme je!" Jdu za ní do stodoly, je tam trochu šero. Koťátka nikde nejsou vidět. "Jsou nahoře, musíme tam nahoru, po žebříku, teď jsem jedno viděla!" láká mě malá nezbednice a šplhá po žebříku první. Nic nikde nemňouká, asi jsou ty koťátka schovaný, říkám si. Pohybuju se po trámech nahoře pod třechou stodoly, kudy mě ta odvážná dívka vede. Najednou se otočí a strčí do mě. Povídám jí: "Nešťouchej do mě, spadnu!" a ona na to "No dyť!". A přidrží se jednou rukou, aby získala oporu a druhou rukou se jí podaří srazit mě dolů, protože já se tam nemám čeho chytit. Letím 4 metry na zem a dopadnu hlavou na kovový kbelík. Nechápavě se dívám sama na sebe, jak tam ležím. No páni! Co teď? Jdu po dvorku. Sleduju tu malou mrchu, jak běží do domu a žaluje, že "ji vůbec neposlouchám". Tatínek jí sice pošle zase ven, že nemá otravovat a má si jít pěkně hrát, ale pán zdejšího domu se jde pro jistotu podívat, co to na dvoře vyvádíme. Najde mě ve stodole. Nese moje tělo se zakrvácenou hlavou a mojí matce říká: "Tady se vám zabilo dítě."

Zdá se mi, že padám zadním okýnkem do jedoucího auta. Skutečně jsem v autě, na zadním sedadle. Někam jedeme. Kolem lesy. Jen my dva v autě. Zvednu se, podívám se na otčíma, podívám se na silnici před námi a udělá se mi strašně zle. Zvracím na sedadlo spolujezdce. Otčím prudce brzí, odstavuje auto na kraji silnice. Čistí sedadlo auta hadrem. Pak otvírá křídlo zadních dveří. Mlátí mě pěstí do toho jediného místa na hlavě, kde mám čerstvou tržnou ránu od toho kovového kbelíku, který ležel ve stodole. Za námi zastavuje další auto. Jeho řidič se jde zeptat, jestli něco nepotřebujeme. Otčím tomu překvapenému člověku sprostě vynadá, načež se vrátí za volant a jedeme dál. Brno. V nemocnici dochází k nějakému sporu. Se zdravotníkem na příjmu se o něčem dohadují a pak ten zdravotník povídá, že buď otčím navalí sakra tu občanku, nebo zavolá policii. V nemocnici jsem strávila 14 dní. Máma za mnou nepřišla ani jednou. Domů jsem se vrátila s rukou v sádře a když jsem chtěla mluvit o tom, co se v té stodole stalo, bylo mi to zakázáno. Trest za mluvení mi byl stanoven. Stodolu zbourali. Jizvu na čele mám dodnes.

"Kolik ti vlastně dávají peněz za to, že se mnou můžou být?" zeptala jsem se jednou otčíma na férovku, když si přinesl nové hodinky. Že já blbec jsem se ptala. Samozřejmě mě zmlátil. "Já bych s ním přece nebyla, kdyby ti ubližoval", přesvědčovala mě pak maminka, která mi setkání s pány, kteří měli zájem o holčičky a byli ochotni zaplatit, organizovala. Byla jsem hvězda, ale zároveň mi nadávala do kurev. A ty čokolády, které mi někteří ti pánové vozili, mi maminka vždycky zabavila. Nakonec tenhle business trval skoro 10 let. Nikdo nebyl potrestán. Opravdu si toho nikdo kolem nevšiml? Jestli ano, nikoho s tím nenapadlo něco udělat? Vážně?

Pamatuju si, že někdy v tom věku šesti nebo sedmi let, když jsem chodila do první třídy, jsem si začala nějak všímat, že se mi dějí zvláštní věci s časem. Stávalo se mi, že bylo třeba dopoledne, kolem 9 hodiny a v příští chvíli bylo pět odpoledne. Nic mezi tím. Nevěděla jsem, že byl nějaký oběd, nemohl přece být. Ten čas pro mě neexistoval. Ale lidi kolem tvrdili, že ano, že byl, že se něco dělo. A že prý jsem tam byla taky. Nesmysl! Nebo ne? Já jsem měla za to, že v čase existuju nespojitě. Že někdy existuju jen v určité úseky během dne. Bylo to pro mě záhadně magický a strašidelný. Připadala jsem si jako nějaká nadpřirozená bytost. Pravda ale je, že tyhle poruchy vědomí, ztrácení se v čase a prostoru, jsou projevy posttraumatické stresové poruchy (PTSP). Ještě děsivější než „vypnutý čas“ ale byly chvíle, kdy čas „přeskakoval jinam“. Například se stalo, že jsem trávila jedno príma sobotní dopoledne u babičky v práci, což pro mě znamenalo, že můžu „psát“ na psacím stroji, razítkovat papíry, cpát se křupkama a pobíhat kolem obrovského stolu v zasedací místnosti. Babička si mě od matky půjčovala tehdy, když se tatínkovi nechtělo realizovat ty soudem dané návštěvy se mnou. A tyhle dopoledne jsem si jako děcko opravdu užívala. Jenže najednou vprostřed té zábavy, jakoby střihač popletl filmy, jsem se vyskytla ve scéně totálního přemožení a bezmoci, kdy se mnou kdosi cizí cosi bolestivého vyváděl. A bylo to pro mě v tu chvíli naprosto skutečné, žádný odstup. Nebyla to jako vzpomínka, bylo to, jakoby se to skutečně dělo. A za nějakou chvíli jsem se z toho stavu, z té scény, probrala s křikem – a viděla jsem, že nic z toho kolem mě není. Není – ale ten strašný pocit, ten trval a pomalu slábl následující hodiny. Tak tohle je „flashback“. Znovuprožívání traumatizujícího obsahu. Příšerný zážitek – celá ta scéna se všemi pocity - se vám vynoří do vědomí a opakuje se. Prožíváte to znovu. Vynoříte se z toho, zpracováváte. A pak se vám to stane ještě jednou a ještě jednou, a pokaždé je ten návrat na místo činu o něco slabší. Když už je příliš slabý, nepřemůže vás, nenasaje vás zpátky. Zůstanete tam kde jste. Není to noční můra. Na noční můry máte čas v noci. Proto se jim říká „noční“.

Pokud jde o to bloudění, které se označuje jako „fuga“, pamatuju si své jiné sobotní překvapení tak ve věku deseti let, když jsem zjistila, že jdu v prostřed města a jsem záhadně úplně mokrá – vlasy – oblečení - všechno, jakobych spadla do kašny. Spadla jsem do kašny? Proč? Tohle se mi nezdá, že? Ne, nezdá, škoda. Je to doslova jako probudit se při chůzi ze spánku. Pokud jste zažili mikrospánek za volantem na dálnici, to leknutí se je podobné. Jenže tady se vynoříte nad hladinu vědomí a přitom si nepamatujete, jak jste se tam dostali, co tam sakra děláte. Uvědomuju si "Bože, co dělám tady? Kde jsem se tu vzala?" - protože to poslední, co si pamatuju, je poklidný pátek večer, tma a byla jsem přece u prarodičů doma, tedy na předměstí Brna. Docela daleko odtud. „Budu se muset dostat zpátky tramvají č.1 a pak trolejbusem“, běželo mi hlavou. K čemu tam došlo? Nevím to dodnes.

Když mi bylo skoro 9 let, naše země se odhodlala ke své Sametové revoluci, ve které měla Láska a Pravda zvítězit nad lží a nenávistí, jak pravil Václav Havel. Nejvíce nivelizovaný národ tehdy v evropě se postavil vládnoucímu zlu. Teda zvládl to tak, že v těch letech po revoluci se pak řešilo 4x víc vražd než dnes. Ke své vlastní revoluci jsem se pak na jaře odhodlala i já. Sebrala jsem veškerou odvahu a místo školy jsem odjela sama autobusem do okresního města. Zašla jsem na ten úřad, kam si moje matka chodila vyřizovat sociální dávky a přídavky na děti. Našla jsem to snadno, několikrát jsem tam už byla před tím s ní. V mojí dětské mysli tohle bylo místo, kde se stát stará o děti. Počkala jsem, až na mě přijde řada. Přišla jsem k okýnku, s knedlíkem v krku, a paní, která tam vyřizovala důležité věci jsem opatrně sdělila, že potřebuju pomoc. Že se mnou tatínek, který není můj tatínek, dělá věci, který jsou špatně a moje maminka mi nechce pomoct. To, co se dělo pak, předčilo všechna moje očekávání. Nestalo se totiž vůbec nic. Paní se na mě bez výrazu v tváři podívala. Šla kamsi dozadu. Zachvíli se vrátila. A jakoby mě vůbec neviděla, zavolala: "pojďte si další!". Čekala jsem na místě a hodinu a půl jsem sledovala hodiny na zdi, jestli třeba někdo nepřijde. Přicházeli jenom lidi, kteří si tam přišli něco vyřídit. A zase odcházeli. Ale nikdo pořád nepřicházel ke mě. Dala jsem znovu vědět té paní za okýnkem, že jsem pořád tady. Nic. Další čekání. Už bylo skoro poledne. Nechtěla jsem to vzdát. Ještě jednou jsem se připoměla. Paní za okýnkem chtěla vědět, jak se jmenuju, že prý zavolá mámě, ať si pro mě přijde. Utekla jsem. Na autobus jsem nastoupila jako ve snu. A když jsem z něj zase vystupila, jako by mě opustily všechny síly. Já jsem tu revoluci nezvládla. Cítila jsem se, jakobych zatáhla poklop ponorky a spadla s ní někam na dno oceánu. Připadala jsem si mrtvá a pohřbená. Byla jsem uštknutá hříchem opomenutí, zlem nečinnosti.

"Podívej se, jaký má ručičky a nožičky a na nich ty prstíčky... úplně jako hotovej člověk! To musíš vidět!" chodil otčím s tělíčkem na dlani za mojí matkou, upřímě žasnul nad dokonalostí přírody a trval na tom, že i ona si plod musí podrobně prohlédnout. Tohle se odehrálo v polovině horkého léta, kdy mi bylo 13 let. O samovolný potrat nešlo, v podstatě to ze mě vymlátil. A – jako obvykle: "nestalo se to". „To se ti jenom zdálo“, říkala mi maminka: „už s tím nestraš. Zakazuju ti o tom dál mluvit.“

David (jméno změněno) bydlel kousek od nás. Jeho rodiče se přistěhovali nějakou dobu před námi, takže Davida jsem potkávala od mala. Jeho matka mě kdysi chtěla adoptovat – navrhla mojí mámě, že těch dětí má moc, že vidí, že to nestíhá, že bych já byla u nich. Oficiálně. Úplně vážně. Jako děcko jsem tam chodit nesměla, čili jsem tam chodila tajně. Matka totiž dost času během dne prospala. A na pravidla doma stejně nikdy nebyl spoleh. Nebo přesněji: Žádná pravidla ve skutečnosti neexistovala. Existovaly jen různé aktuální příkazy a zákazy. A platily jen pro někoho a pro někoho dalšího zase ne. Jestli v tom vůbec byl nějaký systém, tak ten, že něco se musí a zároveň nesmí a kdykoli se to hodí, je to špatně. Jednou jsem přišla s přáním, ať sepíšeme nějaké domácí zákony, protože pohyb doma pro mě byl pohyb v minovém poli. Můj nápad se nesetkal zrovna s nadšením. Každopádně, u Davida doma, tedy správněji u jeho rodičů, to fungovalo dost jinak, než u nás. A já to viděla. Nešlo jen o to, že jeho máma měla doma uklizeno a taky že než dala vařit brambory, opláchla je. A že dělala svačinky. Sledovala jsem normální interakce v provozu běžného dne. Oni se o sebe zajímali. Povídali si. To, co je úplně přirozený, jsem vnímala – tehdy a tam - jako něco vpodstatě exotického. Protože to byl tak zatracený kontrast k tomu, co jsem měla sama doma. „Exotické“ říkala jsem si, „To je ale nádherný slovo“. Pak mi bylo 14 a viděla jsem, že na návštěvě u těch lidí jsem se mohla zašívat hodiny a nikomu u nás doma jsem nechyběla. Spíš jsem viděla, že vlastně vadí, když se doma vyskytuju, protože okamžitě nastane nějaký nepředvídatelný konflikt, zase bude hned něco špatně. Jen co se objevím doma, je průšvih, že vůbec existuju. Nemohla jsem na návštěvě být úplně pořád, ale když to šlo, rozhodně to mělo samé výhody.

Bylo pro mě tehdy překvapení zjistit, že dokážu fungovat i jinak, než v tom úzkostném sevřeném režimu, kdy se mám neustále na pozoru před nepřáteli. A dostávala jsem se v tom novém prostředí do situací, kdy jsem byla konfrontovaná sama se sebou, se svým chováním – a dost často jsem si připadala jako idiot. To, co mi pomáhlo přežít doma, mi škodilo v kontaktu s těmi sousedy. Pokoušela jsem se proto o tak rychlou aktualizaci sebe sama, jak to jen bylo možné. Pochopila jsem to: záleží na tom, kde a s kým jsem, protože od toho se odvíjí jak se cítím - a hlavně: jak se můžu chovat. Tady jsem se cítila přijímaná. Ne na soudem určených návštěvách za tatínkem, který mě nepříliš tiše trpěl, ale tady: u Davida doma jsem já byla přijímaná a stačilo být sama sebou. A zdálo se mi, že nic jiného se po mě ani nechce. "Je to možný?," ptala jsem se sama sebe: "a to stačí?"

"David zemřel", oznámila mi matka v den mých 15. narozenin. "Proč mi říkáš tak hnusný věci zrovna na narozeniny?" nechápala jsem. Večer za mnou přišla:" Chápu, že je to těžké a že chceš spáchat sebevraždu. Já se na tebe zlobit nebudu. Asi by to tak bylo lepší. Už jsi přemýšlela, jak to chceš udělat? Nebo to vymyslíme spolu?" A já jí na to odpověděla, že nic neplánuju, že jako proč? Ta syčela! Že prý mi to ještě osladí. Jenže když vyrůstáte s psychopaty, tak se naučíte tancovat kolem záměrů vyřčených i nevyřčených, aby psychopat nevěděl, kam máte skutečně namířeno. Něco mu odkývete, pak to uděláte po svém. Nebo řeknete něco, co je těsně vedle, aby nemohl správně odhadnout váš další krok. Co cítíte, nedáte najevo. Neříkáte, co uděláte. Nabízíte věrohodná alternativní vysvětlení, bez ohledu na to, o jakou maličkost třeba jde. Vyčkáváte, neděláte nic ve chvíli, když cítíte, že byste "měli". Jednáte teprve tehdy, když jste mimo dozor. Jsou to dost strašný hry a jsou o tom "jak být pod kontrolou pouze zdánlivě". Jde o to, že chcete nechat psychopata myslet si, že se chováte tak, jak sám chce a že jste pod kontrolou. To aby byl v klidu a nedělal další potíže. Je vám sice nad slunce jasný, že co nevidět se začne nudit a tedy vymyslí nějaký problém, z kterého vás obviní, ale uhýbat se mi tehdy zdálo pořád lepší než otevřeně vzdorovat. Otevřený boj dítě nikdy nevyhraje. Bohužel, vyhrát se nedají ani ty manipulace. Je to jen nekonečný boj o moc. Byla jsem nešťastná z toho, že je vždycky všechno špatně. Občas jsem se dozvěděla, že je "všechno v pořádku", v rámci principu nepravidelného podmiňování, ale jakmile bych v tom dobrém pocitu chtěla nějak setrvat, šup, některý můj psychopat mě zase skopnul do režimu zoufalství. Nepříjemným výsledkem všech těch manipulací a protimanipulací bývá, že se vám to předstírání vymkne z rukou a přesvědčíte sami sebe, že je to jinak, než jak to cítíte. Nakonec už nevíte, co cítíte. Necítíte nic. Jen úzkost 24/7. Krytí vám tak dobře přilne k tělu, že se s ním ztotožníte a pak je vám blbě a pokoušíte se ten mentální nános ze sebe nějak setřít, sedřít, seškrábat. Krvácející atopický exém po celém těle, roky neléčené astma, protože doma jsem se doslova dusila. Tělo mi somatizovalo boj o vlastní integritu.

David se v ten můj narozeninový den vážně neukázal. Věděla jsem, že má nějakou práci, ale byla jsem si jistá, že se večer zastaví. Nic. Na druhý den mi to nedalo a zašla jsem k nim domů. Jeho máma mi vyprávěla podrobně, co se stalo. Mihl se tam v průběhu její řeči i Davidův táta a řekl: "Já v tom nejedu". A ona na to "V tom autě pojedeš". Zpozorněla jsem. Tohle znělo divně. O co tu jde? Tohle je vtip? Běželo mi hlavou. Tohle je hodně blbej a už docela dlouhej vtip. Nějak jsem se zdráhala uvěřit, ale když hodná "teta" přidávala další detaily, jak a co se stalo, už se to ve mě lámalo. Ona by mi přece nelhala. Proč by to dělala sakra? O takových věcech se nežertuje. Je to jeho máma, sakra. Šla jsem do pokoje, sebrala jsem tam Davidovu flanelovou košili, čichla jsem si k ní a bum – prudká bolest za očima, tma, bezvědomí. Vidím se ze dvou metrů nad zemí, jako bych stála na nějakém točitém schodišti. Dole pod úrovní prostoru se otevírá tlama ohromného zvířete. Jeho tělo není vidět, jen ta tlama se přibližuje k realitě, jak ryba k hladině. Jsou tam zuby, nebo je zubatý jen okraj té tlamy. Infernum detrude. Ta tlama nasává, ale nevydechuje. Uvnitř řvou bytosti strachy. Nemám žádné obavy. Vím, že sem patří. Že se patří, aby byla na dohled. Dívám se do prostoru. Vidím srdce. Bije. Takže to byla lež. Scházím zase po tom nehmotném schodišti dolů, ale je to jako jít proti proudu řeky. Stojím u svého těla a nemůžu vstoupit. Pekelná tlama už je otevřená do prostoru jako škvíra v realitě. A brání mi v návratu. Dupnu na ni bosou nohou a přikážu: "A ty běž taky do prdele!". V ten okamžik jsem procitla ve svém těle. Na zemi. V hlavě olověnou bábovku, v ruce košili. Tu jsem nepustila. Tu jsem si odnesla domů. S Davidovou mámou jsem se už nebavila. Měla jsem vztek. Do rána jsem se z toho trochu vyspala. Ve snu za mnou přišel vyslanec pekelné tlamy a zeptal se mě, kam jsem je to vlastně poslala. Opatrně a s velkým respektem jsem mu vysvětlila, v tom snu, že jsem jen chtěla, aby s tím krámem uhnuli, protože jsem potřebovala jít zpátky. Pokýval hlavou, že si to myslel. A to bylo celé. Tyhle transpersonální zážitky za hranou běžné reality, ...proč? Grof ví. Po probuzení mi bylo divně, těžko. Zase jsem zašla k sousedům, ale nikdo zrovna nebyl doma. Vracím se zpátky k nám domů. Je to kousek, jen pár desítek metrů po silnici. Je mi slabo, motám se, mám pocit, že nedojdu, tělo neposlouchá. Naproti mě přijíždí auto. Troubí. Světlo je moc jasné a ten zvuk je moc nahlas. Nedokážu udělat další krok, takže si jen sedám na vozovku, přímo před to auto. Zastaví. Prohlížím si nárazník asi z 30cm. Někdo vylezl a nadává mi. Nerozumím slovům. Ptá se mě. Rozumím intonaci ale nerozeznávám význam slov. Je mi líto. Odpovědět taky nedokážu.

Soused z toho auta mě odnesl k nám domů, byla jsem uložena své do postele. Měla jsem žízeň celou noc a nebyla jsem schopná podat si hrnek s vodou. Ráno matka vypravila ostatní děti do školy. Pak přišla za mnou a ve dveřích pokoje pronesla: "To ne, ona ještě žije". Znělo to dost zklamaně. Pak mě přiměla vstát a chtěla, abych "to teda rozchodila". Ovládání mého těla bylo nějak v háji, něco bylo fakt špatně, to jsem chápala. Nedokázala jsem polykat, na jedno oko jsem neviděla nic. Pak si mě přijel vyzvednout v pátek tatínek a měl s sebou tehdy svou ženu. Přišla jsem k jejich autu, ti dva viděli v jakém jsem stavu, a tátova žena povídá: „to vypadá jako mrtvice“. Táta mě odvedl ke dveřím, zazvonil na mámu a povídá jí: „tak s tímhle já nechci mít nic společnýho“. Nechal mě tam a odjel. Nepomohl mi. Nezajímalo ho to. Neztrácel čas. Jako bych pro něj byla „rozbitá věc“. Po několika dnech pak k nám domů volali ze školy, že jim tam chybím: Kde jsem? Otčím mě následující den do školy odvezl. Nebyla jsem schopná najít naši třídu. Vlezla jsem omylem do jiné, z té mě poslali pryč. Byla jsem vyčerpaná. Už mi došly síly. Vzdala jsem to. Sedla jsem si na chodbě zem, opřela se o zeď a už jenom brečela. První člověk, kterej mě tam našel, byla učitelka tělocviku. Přijela sanitka. V nemocnici mi otevřeli lebku a vytáhli ten kousek, co praskl a část tkáně pod ním. Do vánoc jsem byla fyzicky v pořádku, ale paměť kdesi uvízla. A nevrátila se dalších 15 let. Lidi, které jsem do mrtvice znala, jsem nepoznávala a naopak oni mi tvrdili, že jsem někdo jinej. Dost mi ty kecy vadily a vůbec nijak mi to nepomáhalo. Davida už jsem taky nepoznala. Vůbec jsem nevěděla, kdo to je, nebo že vůbec existuje. Čekával na mě pak jeden člověk v půli cesty ze školy. Ptával se, jestli vím, kdo je. Nebo jestli znám Davida. Nebo že by mu mohl něco vyřídit, kdybych chtěla. Radši jsem se s ním nebavila. Měla jsem z toho rozrušeného podivína strach.

Další roky jsem žila bez velké části paměti. Měla jsem pocit, že by toho mělo být v mém životě nějak víc. Jakoby něco chybělo. Přemýšlela jsem, jestli náhodou neexistuju ještě v nějaké paralelní realitě, kde žiju zajímavější život. Děsivější život. Cítila jsem, že pokud tu ještě něco je, tak to asi nebude nic pozitivního. Ten můj život, který jsem teď měla k dispozici, byl prázdný. Tak prázdný! Nic v něm nebylo! Připadala jsem si zavěšená ve volném prostoru, uprostřed ničeho, bez kořenů, bez kontaktu s tím kdo sama jsem, bez směru. A všechno se zdálo "normální". Doma nikdo o ničem nemluvil, nikdo mi nic neřekl. Mluvilo se jen o tom, co bude k večeři, kdo vynese odpadky a co bude v televizi – jen provozní denní banality a striktně nic víc. Sice jsem v rámci rehabilitací chodila chvíli i za psychologem, ale ten znal jen tu prázdnou a „normální“ verzi reality, kterou dodala moje matka, takže se mě pokoušel o čemsi přesvědčit, ale já se nechytala. Jak bych mohla. Čeho?

Pak otčímovi otrnulo a začal zase na mě cosi zkoušet, ale v mé "úplně normální realitě" se takové ošklivé věci nevyskytovaly. Maminka mi řekla, ať si to s ním pořeším sama, což jsem taky udělala. Překvapený otčím se ode mě dozvěděl, že jestli mi sáhne na zadek, volám policii a že se uvidí, komu budou věřit a že to taky hodlám rozhlásit úplně všude a už si od něj nikdo nic nekoupí a že se těším, až ho zavřou. Což zabralo výborně. A tak začalo nepřátelství otevřené a upřímné a bylo mi jasné, že mám navrch, i když občas dostanu ránu. Nemohl mě skutečně ohrozit fyzicky a na to, aby se mnou dokázal manipuloval, byl od přírody prostě příliš hloupej. Přišel o moc. Už mu zbyla jen zášť a nenávist. Tak jako mojí matce. Netrápili jsme se dlouho, v 18 jsem se dostala na UTB ve Zlíně, a po nějaké době úplně přerušila kontakty s touto částí "rodiny". Občasné návštěvy doma mě totiž tehdy vysávaly tak příšerným způsobem, že jsem se z toho pokaždé dostávala několik dní. Bylo to vyčerpávající, jako těžká chřipka. Připadala jsem si doslova otrávená, fyzicky. Nemohla jsem pořádně fungovat. Doma se to prostě nikdy nezměnilo, ani s mým odchodem. Uvědomila jsem si, že to není kvůli mě. Že tohle by se dělo komukoli na mém místě. Ta neustálá atmosféra dusna, drama, výčitek a nejistoty byla doslova toxická. Pak jsem viděla, že matka manipuluje moje sourozenců proti mně. Prý že: „bohatý tatínek mi všechno koupí, už je nemám ráda, nenávidím je, chci jim zničit rodinu.“ A oni se nechali, sežrali to i s navijákem. Proboha proč? Tohle mi trhalo srdce. Nechtěla jsem, aby to pokračovalo, tak jsem ukončila kontakt i s nimi. Důsledně. Prostě nic. Aby nebyl důvod s nimi manipulovat. Asi jsem to stejně nezastavila. Vím že ne. O vztahy s nimi jsem přišla. Matka mi pak ještě dlouho psala z různých e-mailových adres pod jejich jmény - neskutečný texty, neuvěřitelný výčitky, jak strašná svině jsem, že jsem si dovolila opustit svou matku, která mě přece chce jenom milovat. A že prý všem svým sourozencům jsem zničila celé jejich dětství, protože jsem je opustila. Blá blá blá..

Jenže já se nedala. Vytrvala jsem a neposkytla jsem vůbec žádnou reakci na nic. Vyignorovala jsem ji. Věděla jsem, že na mě nijak nemůže. Nic jsem po ní nechtěla. Bylo mi jasné, že je jen otázka času, kdy to vzdá. Trvalo jí pár let na to přijít. Přechodné útočiště jsem tehdy ještě našla u prarodičů, pro ten občasný víkendový pocit, že někam ještě přece jen patřím, jenže ono to bylo toxický i tam, bohužel. Jen jsem nebyla hlavní cíl, spíš nešťastný pozorovatel. A pokud jde o tu školu, kam jsem se po maturitě dostala, zjistila jsem, že nejsem schopná mezi ty lidi na zapadnout. Byla to jedna velká epizoda úzkosti. Byla jsem nastavená na tak mohutnou obranu sebe, že jsem se k nikomu nedokázala ani přiblížit. Když jsem to zkusila, našla jsem se později kdesi – na nějakém nepochopitelném místě v nějaký nepředpokládatelný čas. Jednou jsem se našla v nemocnici. Netuším proč. Vyděsilo mě to a utekla jsem od tam. Staré známé skákání v čase. Vypadalo to úplně beznadějně a brzy jsem „pokusy o socializaci“ vzdala. Co mi zbývalo? Někam zalézt. Počítačová učebna na Univerzitě Tomáše Bati byla otevřená celou noc. A bylo tam vždycky plno. Takže přes den jsem byla porůznu dle rozvrhu a v noci tam, kde sa pařilo Diablo2. Myslím tím tu hru Diablo od Blizzard Entertainment. Člověk se nad ránem vracel někam vysprchovat (nejlepší byla finální etapa s přespáváním v místním buddhistickém centru – měli vodní postel a já mořskou nemoc) a po cestě, než vyšlo slunce, obdivoval působivé Zlínské scenérie v nočním osvětlení: „hele, exteriery v truecolor!“ To je tak, když je něčeho moc. S výběrem oboru studia to byl u mě veliký, převeliký přehmat a věděla jsem to. Moje utkvělá představa "že to půjde silou" mě držela na místě šest let. Mám přece "rozum". Nikoli slitování se sebou. Po šesti letech diplom plus zvlášní vyznamenání plus vyhoření. Promoce a tečka. Nepřipadalo v úvahu, že bych se tím kdy živila. Už nikdy více. Lidi jako já se totiž v dětství naučí zavřít emoce. Pohybujeme se světem tak nějak bez toho, že se nějak cítíme. Prostě bez navigace. Někdy později v životě se nám to vymstí. Poučení pro mě: věřit znamená cítit. A obejít své pocity rozumem vede k tomu, že člověka ten rozum dovede nakonec do rozumem tak neřešitelné situace, že nad tím rozum zůstane stát. A v té bezvýchodnosti, kde už to nejde rozseknout ani intelektem, ani silou, pak člověka ty emoce stejně doženou. Ty odložené (nebo popřené) pocity. A ta citová nápověda, kterou měl člověk tam na začátku k dispozici, tak ta se ozve znovu, a je jako echo. A chutná stejně jako tehdy...

Nemaje v té době vyhoření žádné plány nebo ambice, přesídlila jsem na druhý konec republiky za svým tehdejším přítelem. Ano! Já! Za přítelem! Pár let jsme se už znali. Potkali jsme se díky koníčku, jezdili jsme na srazy, na burzy, na přednášky. Výhodou sdružení kolem koníčků a zájmů je, že berou i divný lidi. Nikomu to nevadí. V některých uskupeních se vyskytují v podstatě jenom "divný" lidi. Víte, jak to myslím, bylo mi s nimi dobře. Tenhle, kterýho jsem si vybrala, byl Pohodář. Samej vtípek. Sice dost alkoholu a nějaký mouchy, ale každej má něco, čert to ven. Tvrdil, že chce žít jednoduše, že v životě on žádný zlatý palmy nepotřebuje. "Fajn, protože já žádný nemám", řekla jsem mu na rovinu. Nic mě nevarovalo, opravdu? Pocit? Vypadalo to přece dobře. Proč to nevzít? Začali jsme spolu žít. Našla jsem si práci pěkně od 8 do 16:30 a řekla jsem si, že teď už to bude v mém životě všechno v pořádku. Mám přece báječného přítele, který vykládá, jak mě miluje a obdivuje a že si mě chce vzít. Který říká jaký to bude úžasný až budeme mít děti. Vyhrála jsem v životní loterii. Co by se tak mohlo stát? Když nad tím dnes přemýšlím, můj Pohodář se nápadně podobal mému Davidovi, bohužel ale jen fyzicky. Asi jsem ho nějak nevědomky hledala. Pod tou povědomou skořápkou podobných rysů, a pod lákavými velkými sliby, se bohužel skrýval vpodstatě stejně postižený člověk, jako byl můj otčím. A bohužel i on měl plán, který zahrnoval pouze jeho vlastní zisk. Nevěděla jsem, proti čemu zase stojím. Jen se po nějaké době soužití zase vplížila ta známá toxická atmosféra dusna, výčitek a nejistoty. Stejná jako kdysi doma, stejná, jakou uměla vytvořit moje babička. Zase to byla chůze potmě mezi střepy. Zase jsem byla obviňována z naprostých nesmyslů. Co bylo slíbeno, neplatilo. Co jsem neslíbila, bylo požadováno. Dělal ze mě blázna a já pochybovala o tom, co je skutečné. V ničem na Pohodáře nebyl spoleh. Sliby byly jen slova. To, co na něm na začátku vypadalo v podstatě roztomile, ve skutečnosti páchalo čím dál větší škody. Měla jsem za to, že když s ním budu žít, budu ho znát čím dál líp. A přitom se děl přesný opak: jakobych ho s postupem času znala míň. Jakoby to, čemu jsem na začátku věřila, kým je, nebylo skutečné. Jakoby tím poznáváním ztrácel jakousi "masku". Jakoby tu masku odkládal naschvál. „Kdo to sakra vlastně je?“ a „Co se s ním děje?“ to byly moje otázky. A tyhle otázky jsem mu položila. A tímhle jsem odpálila krizi. Tady pochopil, že jsem si už všimla. Když jsem chtěla mluvit o čemkoli, co by se mohlo týkat našich plánů, jakože kdy konečně se bude dít cokoli z toho to, co slíbil, odpověděl mi, že prý nevím, co je "normální". A kdybych náhodou chtěla vědět, co podle něj normální je, tak "mě nemá smysl nic říkat". Takže se nedozvím nic a zároveň jsem špatná, že se vůbec ptám. To mi bylo povědomé. Dusno, nenávistné hlášky ohledně čehokoli a mě obzvláště, a tichou domácnost prokládal dny, kdy „všechno bylo a je v pořádku a miluju tě. Ty seš blázen, proč mi to nevěříš?“ Byla to s ním jízda na horské dráze. Je to špatný, nebo se mi to jenom zdá? Nemohla jsem odejít a nechtěla jsem zůstat. Nechtěla jsem zůstat ale nemohla jsem odejít. Něco mi říkalo, že jsem v pasti, ale nedávalo mi to smysl. Pak mě Pohodář jednoho dne objal a zeptal se, jestli ho vezmu do Kostariky. Odpověděla jsem nadšeně, že Kostarika je parádní nápad, že si na to našetříme. Urazil se, že prý „nejsem štědrá“. Po skoro třech letech soužití mi začal najednou vyčítat, že se "na mě rodina vysrala". Peníze. Když nevíte, co je za tím, jsou za tím vždycky peníze. Když Pohodář viděl, že mu ten plán opravdu nevyšel, přestal cokoli předstírat. Přestal hrát tu roli, kterou si pro mě vytvořil. Byl sám sebou, čili prokládal pití trávou a perníkem, z práce rovnou do hospody a občas přespával se psy v boudě. Natruc. Tvrdil, že psi jsou jeho rodina. Má je radši než mě. To mám za to. Pro tohle asi neexistuje výraz. Věděla jsem, že je to v háji. Věděla jsem, že mi jen dává najevo, abych už vypadla, když jeho vlastní plán nevyšel. Chtěl prostě peníze od mého oficiálního tatínka, kterého znal a považoval za bohatého. Myslel si, že ve mně získá sponzora. Jakým způsobem Pohodář dokázal ignorovat fakt, že mě nikdo z rodičů nechtěl podporovat ani během studia (a tedy proč by mi měl kdokoli z nich cokoli dávat), to mi není dodnes jasný. Ale dokázal to. Vlastně jsem měla jednoduchou pozici, on chtěl skutečně jen sponzoring. Kvůli tomu hrál celé to divalo! Tolik práce s tím měl a nic z toho. Vlastně to jeho rozčarování chápu. Přesto jsem mu sháněla psychologa. Věděla jsem jak to je – a stejně: nechtěla jsem tomu uvěřit. Nechtěla jsem věřit, že je to tak jednoduchý. A nechtěla jsem si přiznat, že jsem sáhla vedle: "Určitě je to dobrý člověk, jen má krizi, má špatné období, potřebuje pomoc, potřebuje léky.." utěšovala jsem se. Ve chvíli, kdy došlo na první fyzické násilí jsem vyklidila pole, uvědomila úřady a vrátila se do Brna. K Bílé Moruši, k tomu městu, které mluví jazykem podsvětí. 300 Km daleko, distanc je distanc. Do prázdného bytu a s půlročním potomkem. Pohodářovi jsem sdělila, že má tři měsíce na to, aby se dal dokupy. Dostal poslední šanci. Neozval se, takže přišel až k soudu. Co na to říct. Už nic. Moje pocity? Bezmoc, lítost a vztek. Montovala jsem zrovna skříň z IKEA, když se za mnou zastavila tátova dcera z druhého manželství, ta oblíbená a skvělá, odložila masku a prozradila mi, že se doma vsadili, jak dlouho tu sama vydržím. Co já na to? Nic. Tak to totiž bývá, že obětní beránek se časem vyvine v černou ovci rodiny. Jsem ta černá. Ne ale úplně ovce. A jakkoli zklamaná a zrazená jsem z těch lidí kolem a z toho všeho byla, byla jsem taky pekelně naštvaná. Jak jsem si tohle zasloužila? Nijak.

Hněv je energie. Energie jde tam, kam jde pozornost, protože energie musí nalézt nějaké uplatnění a projevit se. Já jsem šla zjistit, s čím mám tu čest. Tušila jsem totiž vzorec. Viděla jsem, že se situace, které znám, opakují. Bylo mi jasné, že tohle už musel řešit někdo přede mnou. Musel to řešit psycholog nebo psychiatr. Stačí, když budu hledat. Najdu to. Našla jsem. Po pár týdnech jsem věděla, že hledaný vzorec skutečně na světě už je. Je to test známý pod zkratkou PCL-R od doktora Roberta D. Hare, vědce působícího na poli kriminální psychologie. Bez nadsázky, můj svět získal nového hrdinu. A ti, s kterými jsem zažila tolik zklamání, získali konečně správné označení: psychopati. Možná nebyli psychopati všichni, nebo ne úplně, ale rozhodně se tak chovali. Strávila jsem nad tím tématem pěkných pár měsíců, čili jsem si asi tehdy v tom roce 2008 pořídila nový koníček. A aby mi žádný detail neunikl, dala jsem všechny porůznu posháněné informace a to, co jsem si o tom tehdy myslela, pěkně dohromady na internetové stránky. Je fakt, že u psaní těch stránek jsem se cítila dost pošetile. Uvědomovala jsem si, že sahám do oboru, který si podle mého názoru zasluhuje daleko větší respekt. Texty, které jsem v češtině našla, byly odborné. Popisovaly problém s velkým odstupem, jako by šlo o exponát v muzeu, a přitom nenabízely osobní zkušenost ani praktické rady. Byla jsem izolovaná svým mateřským jazykem – češtinou – a jeho malým uzavřeným světem. Dnes vidím, jak běží na pomoc obětem narcisů, sociopatů a psychopatů hned několik projektů online, v angličtině. Najdete je na internetu a můžete se přidat. Seznam je i na konci téhle knížky. Pár kliknutí a máte spoustu nových kamarádů. Jenže tehdy jsem tu nenašla nic takového. Žádnou uživatelskou příručku typu "Jak přežít psychopaty". Vlastně jsem si něco takového sama vytvořila. Ten jednoduchý web na freehostingovém účtu s adresou elyna.wz.cz jsem zveřejnila. Dala jsem na něj počítadlo a zaregistrovala službu statistiky přístupů, abych věděla, jestli tohle téma ještě někoho, kromě mě, vlastně zajímá. A dala jsem tam i kontakt, kdyby mi někdo chtěl dát vědět, co si tom třeba myslí. Nenapadlo mě to trochu víc promyslet, kam to asi povede..

V podstatě všechny zprávy, které jsem od lidí v reakci na své stránky o psychopatech dostala, začínaly slovy: "Dobry den, predne Vam chci podekovat za Vase stranky. Pomohly mi ledacos pochopit. Do nedavna jsem o psychopatech nevedel. Netusil jsem ze nekdo takovy muze existovat. Uz chapu."

E-maily, které měly na prvním řádku ono "Moc děkuju za to, co jsem nedokázala nazvat. " mi dodaly jistotu, že napsání webu o psychopatech zas tak úplně špatný nápad nebyl. Ulevilo se mi. Web k něčemu je. Slouží. Poskytuje ukotvení. Informační ukotvení v realitě.

Jenže pak zprávy dost často pokračovaly takhle: "Chci Vas poprosit o radu..."

A chodilo těch zpráv najednou nějak moc. Stovky podobných e-mailů, podobných dotazů, od uštvaných vystrašených lidi. Chodilo mi tolik e-mailů, že jsem kontakt ze stránek raději smazala. Netušila jsem, co s tím vším mám dělat. Došlo mi, že s tímhle ještě hotová ani zdaleka nejsem. A co bylo horší, že na to ani nemám. Ne teď.

Vnímala jsem, že mi chybí odstup. Potřebova jsem získat nadhled. "Odstupujte", říkal nám ještě na škole pan profesor Zeman v semináři, kde bylo nutné trénovat oko a správně zachytit proporce, "hoďte přes to hadr, jděte na kafe, vraťte se za půl hodiny. Uvidíte to jinak." S hliněnými hlavami tahle metoda fungovala perfektně. Člověk se vrátil po půl hodině k dílu, sundal hadr a spatřil chyby a věděl jak dál. Udělala jsem v tu dobu, kdy jsem se zasekla s elyna.wz.cz, totéž. Odešla jsem od toho. Neznala jsem časový rámec, netušila jsem, jak dlouho mi tahle "přestávka na kafe" může ve skutečnosti trvat. Netrvala jsem vnitřně ani nějak extra na tom, že k tomu dojít musí. Přesunula jsem veškerou svou pozornost úplně jinam, k úplně jinému projektu. Koneckonců jsem se musela nějak živit. Nás, už jsme byli dva. Potřebovala jsem práci. Tak jsem si pořídila živnostenský list a jako mnoho a mnoho dalších matek na rodičovské dovolené jsem zkusila světu nabídnout něco sama za sebe.

Vymyslela jsem si projekt. Psala jsem horoskopy, vyráběla talismany. S talismany je to jako s tetováním – pořizujeme si je s rozmyslem. To se mi na tom líbí. Doma se mi objevily čepele, brusná plátna, rašple, kleštičky a stovka druhů drahých kamenů-surovin. Byl to způsob, jak dělat věci s citem. Ten feedback! Ty příběhy, které mi lidi sdíleli! Objevila jsem zase pár spřízněných duší. A četla si zase úplně jinou psychologii, protože i tohle má ryzí jádro hodné pozornosti. Psychopati a jim podobní nebyli moje priorita a pokud mi do života někdo tohoto typu vlezl, zase z něj po čase vypadl, jakmile jsem zaznamenala něco z toho chování, které už tak důvěrně znám. Přemýšlela jsem o obecně planém principu mého vlastního života a o tom, že ten princip vážně nejde ohnout: „Dostanu vždycky to samý, že?“ V určitém bodě už jsem prostě nestála o to vidět dalšího člověka selhat. „Běžte všichni do prdele“, uzavřela jsem to tehdy a přestala se snažit „mít normální život“. Věci se zjednodušily. Provozní denní záležitosti měly strukturu, která mi vyhovovala. Při tom, co jsem dělala, jsem se nořila do flow a žila svůj vlastní čas. Moje autonomie. Moje rozhodnutí. Zdálo se mi, jakobych tím stála u kormidla lodi svého života. Přišlo mi to takhle jako úplně nejvíc v pořádku. Nikdo mi do ničeho nekecal, nikdo tu pohodu nekazil. Dny s malým dítětem jsou dny lásky. Nikam se nespěchá. Když prší, prší. Kdy půjdeme ven? Až budeme připravení. Pak sedíte celou věčnost u lesní cestičky a sledujete mravence, protože to je důležitý. Dobrý časy léčí. Zjednodušení, zpomalení, flow. Kéž by ten požehnaný čas nikdy neskončil. Potřebovala jsem ho pro sebe. Nedalo se z toho vlastně nikam uhnout. Jakoby tenhle vlak mojí aktivity jel jen po svých kolejích. Nikde nechtěl zastavit, cestující nepřibíral, a nikam rozhodně neodbočoval. Uběhlo sedm, osm, devět let - nevím kam. Jako nic. Je pozoruhodná synchronicita, že v tu nejzajímavější dobu (po 7 let od února 2011), kdy jsem toho vnitřního dění subjektivně vnímala nejvíc, byla planetka Cheiron ve znamení Ryb. Cheiron, můj oblíbený archetyp, v horoskopech symbolizuje dvě roviny: nehojící se zranění a zároveň léčitelské schopnosti. Ryby vládnou neviditelným, ponořeným vrstvám skutečnosti. Vrstvám a proudům, které dávají světu směr a tvar. Znamení Ryb je až na konci zvěrokruhu, je poslední, dvanácté. Uzavírá celý ten zástup a zahrnuje v něco ze všech těch, které má před sebou. Ve znamení Ryb nám Cheiron otevírá, tím svým vlastním specifickým způsobem, hlubokou otázku: kým skutečně jsme a v co věříme natolik, že tu kvůli tomu jsme. A přesně to se taky dělo: Ve chvílích ztišení, kdy jsem se mohla naladit opravdu sama na sebe, ožívala po částech moje ztracená paměť, jako když se postupně rozsvěcí světla ve velkém sále. Od detailů k celku. Okamžiky se skládaly v čas. Vzpomínky se sbíhaly jak vyplašené myšky zpátky do hnízda. Přijmout některé části té mojí traumatizované paměti bylo dost těžké. I když se to někdy zdálo být na hraně únosnosti, vždycky toho materiálu ke zpracování bylo jen tolik, kolik se přežít dalo. Psychika má fascinující ochranné mechanismy. Když už se "myšky uvelebily v hnízdě", bylo mi vlastně dobře. Těžká byla ta přivítání. Možná tomu procesu pomohla kineziologie. Trošku alternativní, ale stejně – terapie. Vyzkoušela jsem ji u několika lidí, kteří tuto službu poskytovali, a pak jsem těmi kurzy pro facilitátory OneBrain prošla i já sama. Dopřála jsem si tohle dobrodružství. Chtěla jsem prostě tu změnu mít ve svých vlastních rukou. A když chodíte na kurzy, máte tam kolem sebe víc lidí. Pochopíte toho víc. V prvních skriptech [1] stojí statement: „Naše práce se zaměřuje na sebevýchovu a zvyšování uvědomění. Chceme, aby lidé identifikovali a odblokovali ta přesvědčení a obavy, jež jim brání naplnit život.“ Paráda. Měla jsem metodu, šla jsem za tím. Šla jsem za tím bez toho, že bych měla nějakou jistotu, co to vlastně doopravdy dělám. Myslím, že to nikdo z nás vlastně neví, dokud nemá něco rozpoznatelného, na co může namířit prst a pronést nějaké to „a sakra“. Neměla jsem jistotu, ale metodu. To mi pomohlo vydržet v přítomnosti. Buď skutečně fungovalo tohle, nebo to chtělo jen ty správné podmínky a čas, jako nakonec každé hojení. Nebo součet všech těch věcí i se všemi pochybnostmi a možná-omyly byl ten správný mix pro mě.

Po těch pár letech si všechno tak nějak sedlo a začalo se to pohybovat spíš vlastní setrvačností. V průběhu toho roku 2017 jsem byla dost unavená. Ze všeho a vlastně z ničeho. Všechno mě bolelo, všechno mi tak nějak překáželo. Moje vlastní úsilí pokračovat v projektu, mi začínalo vadit. Víc odpočinku nepomáhalo, bylo to naopak ještě horší. "Jak dlouho ještě tu musím být? Potřebuju to?" honilo se mi hlavou. Nepotřebuju, cítila jsem. Nepotřebuju to. „Jenže co s tím?“ ptal se můj rozum. Kam jsem se to dostala? Co to má znamenat? Co když mám depresi? Pár měsíců jsem se v tom plácala a doufala jsem, že „krize“ zase přejde, když přece mám co dělat, děcko mi prospívá, věci v podstatě fungují, zákaznice jsou nadšené. Nenapadlo mě, že něco ve mě se z hloubky duše hlásí o pozornost. Moje utrpení nabývalo na intenzitě. Přestávala to být legrace. Začínalo to vypadat na antidepresiva, jenže já je nechtěla. A pak ke mě ve snu přišel jednou nad ránem ten můj „anděl“ a objal mě, jak už mívá ve zvyku stát mi za zády, snad abych na něj neviděla. Hřál, skutečně hřál! Zeptal se mě: „Jsi v pořádku?“ Jak si vyložit takový sen, Cheirone? Je to vážný, říkala jsem si, umřu. A pak se mi druhý den ozvala Kateřina. Ta, která za mnou před pěti lety přišla na návštěvu a s kterou jsme si povídaly u ostružinového koláče – o psychopatech a o tom, jak to nimi je. Ta Kateřina, která pak vydala v České Republice dvě důležité knihy – Bez svědomí od Roberta D.Hare a Sociopat od vedle od Marthy Stout (a pokaždé mi jeden výtisk věnovala). Poslala mi e-mail, pod záminkou objednávky nějakých vánočních dárků z mé dílny, že mám napsat knihu, že mi ji vydá. Odepsala jsem hned, že se k tomu po čase, někdy, vrátím a dopíšu, co jsem zamýšlela, až to uzraje. Bláhovost rychlých odpovědí. Tu noc jsem nespala. A když jsem otevřela svoje odložené texty o psychopatech, pocítila jsem ohromnou úlevu. Viděla jsem, že nic z těch starých textů nejde použít, ale že to dokážu znovu a lépe. Naděje. Lehkost. Smysl. Uvědomila jsem si, že můj život už přece je obětovaný. Byla jsem vrácena do hry tolikrát, že už to dávno přestalo být vtipný. Teď jsem přesně to, co mám být. A mám to tu skoro hotový. Na co ještě čekám? Mám klíč k tomu všemu. Mám to poskládané v hlavě určitým způsobem. Sdílet to je možnost, jak příběh dokončit a napsat tečku za Děkuji. A subtilní vědomí si skutečnosti jakoby mi napovídalo, že to nějak zároveň znamená „odejít v pokoji“. Kam? O zítřku nikdo nic netuší. Jestli jsem doteď chtěla nějaké jistoty a vědět co bude a kdy bude a jak bude, tak od teď už ne. Moje vnitřní nastavení udělalo v téhle věci stop a obrátilo se do protisměru. Užasla jsem: nechci nic vědět předem. Chci se nechat překvapit. Čímkoli, co bude.

A napsat Průvodce pro začátečníky - jak přežít psychopaty, narcisy, predátory. Jak poznat jejich triky. Všechno, co na ně platí. Něco, co jeden přeživší sdílí druhému. Pár spojeneckých tipů, co funguje a čemu se raději vyhnout. Sedím totiž na jednom břehu s vámi. To, že se tu pokouším o něčem mluvit, neznamená, že bychom si nemohli role prohodit. Zajímalo by mě, jak jste si poradili vy, kudy jste šli. Možná vás zlo zasáhlo více nebo méně než mě, ale víte, o čem je tu řeč. Ta zkušenost s narcisy, sociopaty či psychopaty nás změnila i v tom, že rozlišit mezi zlem a dobrem je pro nás srdeční záležitost. My víme, že na tom záleží. Vybrali jsme si stranu. Našli jsme v tom své místo. Moje místo je mezi nesmírným množstvím obětí, mezi o něco menší podmnožinou přeživších, a mezi ještě o něco menší podskupinou těch, kteří tu svobodu nakonec nějak získali a skamarádili se s ní. Dosáhli této nejisté radosti. Se vším, co k tomu patří.

Od počátku své životní dráhy jsme vydáni na milost a nemilost silnějším - počínaje našimi rodiči a institucemi konče. Byla doba, kdy mi došlo, že to, co jsem na začátku života zažívala doma, se zas tolik v zásadě neliší od toho, co nakonec vnímám ve společnosti. Je lepší mít míň svědomí a nevidět to, nebo mít víc svědomí a vidět to? Vždycky jsou kolem nějaké síly mocnější než my a moje zkušenost je taková, že to nebývají spojenci a přátelé.

Pokud se mi zdálo, že jsem porazila těch několik malých predátorů kolem mě, bylo to úžasný, protože jsem tím zažila, že za svobodu má smysl bojovat. Každej, kdo to dokázal, to ví. A ani na okamžik si nemyslí, že je u konce. Je to nekonečný proces a bez něj není štěstí. Bez svobody není štěstí. Zároveň je ale to, co se mi povedlo, smutný, protože kdo by stál o to, aby ti nejbližší byli nepřátelé? Kdo by se chtěl zklamat ve vlastních lidech? A ještě smutnější je pak poznání, že to nebyla síla, ale slabost, co vládlo dynamice vztahů. Že to je slabost, co bylo poraženo a co je v základu odsouzeno k porážce. Není a nebylo v tom nic důstojného. Nikdy. Už jenom to vědomí, že ti nejhorší z mých nepřátel byli ve skutečnosti slaboši, zoufalci a looseři, jejichž životní strategie byla předstírat, ničit, zneužívat, lhát, podvádět. Sobě a všem kolem tím stavěli peklo. Stavěli vězení, jako jedinou možnost existence. A předstírali, že je to úplně normální. Oháněli se tím termínem „normální“. Psychopati předstírají. Celý život nedělají nic jiného, než že předstírají, co nejsou: nejsou především ani silní, ani svobodní. Nedokážou ani jedno z toho. Proto se tak zoufale věší na zdroje okolo.

Silný člověk nejen že je svobodný, ale uvědomuje si tuto kvalitu. Svoboda je kvalita. Oceňuje ji. Neničí ji ani v sobě ani v nikom kolem. Nepotřebuje brát svobodu a integritu nikomu kolem. Hájí ji i pro ostatní. To dělá, že žije kodex s hojivou mocí, uskutečňuje zákon zapsaný v srdci člověka. Takže za mě, pokud jde o tu otázku, jestli mít svědomí víc nebo míň: je lepší mít svědomí víc. Svědomí vede ke svobodě. Ale vyžaduje to tu správnou náturu ;)

----------

[1] Nástroje profese / Gordon Stokes a Daniel Whiteside, V ČR vydal Amikus 2003, ISBN 80-86733-01-7, překlad z angličtiny „Tools of the trade“ z edice „Three in one concepts“.


orgonite.cz



[CNW:Counter]

TOPlist

Jak přežít psychopaty. Průvodce pro začátečníky. 2018.

To, co píšu, je něco, co jeden přeživší sdílí druhému. Pár spojeneckých tipů, co funguje a čemu se raději vyhnout. Sedím totiž na jednom břehu s vámi. To, že se tu pokouším o něčem mluvit, neznamená, že bychom si nemohli role prohodit. Zajímalo by mě, jak jste si poradili vy, kudy jste šli. Možná vás zlo zasáhlo více nebo méně než mě, ale víte, o čem je tu řeč. Ta zkušenost s narcisy, sociopaty či psychopaty nás změnila i v tom, že rozlišit mezi zlem a dobrem je pro nás srdeční záležitost. My víme, že na tom záleží. Vybrali jsme si stranu. Našli jsme v tom své místo.

menu:
úvod 2018
původní úvod 2009

často kladené otázky

jak rozeznat psychopata
jak jednat s psychopatem
jak se zbavit psychopata
jak pomoci psychopatovi
nejlepší odveta je..

O odpuštění

Dr. Robert D. Hare

odkazy a zdroje
kontakt